Upozornění! Osoby a děj jsou zcela vymyšleny. Podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.
Když jsem byl malý kluk, tak mi maminka říkala, „Pepo, hodně papej, abys byl silný a velký a budeš vojákem. “ A já blbec žral a žral. Moji spolužáci ze třídy chtěli být hasiči, strážníky, ale já měl jiný cíl. Já jsem tušil, že mě čeká jiná budoucnost, a to vojenská, neboť mým vzorem byl můj tatínek voják. Názorovou jistotu a přesvědčení jsem získal v roce 1968, když jsem přišel domů z leninského kroužku a byli u nás přátelé ze Sovětského svazu. Mému tatínkovi diplomaticky určili, co si má správně myslet. A vysvětlili mi, na které straně mám vždy stát. Pochopil jsem, že vždy na té, která je pro mě výhodná. Rozčarování z chování mých spolužáků, kteří se domlouvali, kde seženou bílou barvu, aby v přilehlých ulicích mohli psát nápisy jako „Kdi domů Ivane, čeká Tě Nataša“ nebo „Táhněte domů!“, a dokonce „Smrt okupantům“, bylo veliké. Byl jsem ideově pevně zakotven, tím myslím „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ a proto jsem se rozhodl, že své spolužáky výše uvedenou ideologií přesvědčím ke správnému názoru. Bohužel spolužáci přesvědčili mě tím, že jsem se stal fackovacím panákem třídy a do konce školní docházky jsem už raději držel bobříka mlčení.
Po základní škole byla volba jasná. Přišli k nám domů náboráři z vojenského gymnázia v Opavě, kteří měli pádné argumenty, proč bych se měl rozhodnout pro vojenskou dráhu. Říkal jsem si, Pepo, voják ničí, nic nebuduje, boří, vyhazuje do vzduchu, hlavně nevytváří žádné hodnoty, a když je někdo vytvoří, tak je správnou trefou rozstřelí. Mé rozhodnutí bylo umocněno mou manuální negramotností, kdy jsem při přibíjení hřebíku k desce přibil i svůj palec. K Vánocům jsem dostal dárek v podobě velké krabice s názvem „Malý chemik“. Po jednom experimentu, jehož součástí byl obrovský výbuch, při kterém údajně nadskočil i strop v bytě a zároveň se vymalovala celá kuchyně černými jazyky od plamenů, bylo rozhodnuto, že Opava mě nemine.
Vojenské gymnázium skýtalo nepřeberné množství možností. Například jeden z absolventů tohoto ústavu se dokonce stal českým premiérem. Vzdělávali jsme se ve vojenských řádech a příručku poddůstojníka jsem uměl skoro nazpaměť. To byl náš svět. Nezatěžovali jsme se učením žádných zbytečných světových spisovatelů, jako byli Henryk Sinkiewicz, Dostojevský, Honoré de Balzac. Jediný, kdo mě zaujal, byl český spisovatel Alois Jirásek se svým dílem Temno. Toto dílo jsem nečetl, ale název se mi strašně líbil. Bylo mi líto, když studenti z civilních gymnázií, se kterými jsme se potkávali, na nás hanlivě pokřikovali „gumičky, „zelí“, „zeleniny“ a podobně.
Po zkoušce dospělosti přišlo rozhodnutí, kam dál. Rozhodl jsem se, že si dám přihlášku na vysokou školu pozemního vojska, která sídlí ve Vyškově. Měl jsem k tomu dobrý důvod, protože všichni, kteří věděli něco o armádě mi řekli: „Ať děláš, co děláš, tak Vyškov uděláš.“ A tak jsem zahájil svou vojenskou kariéru.
Buďte první! Přidejte komentář