Jedním z traumat bývalého Československa bylo obsazení naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Důvody spočívaly v takzvaném obrodném procesu, jehož cílem byla nejen ekonomická reforma Oty Šika, kopírující bývalou Jugoslávii, svoboda slova a názorová pluralita. Mimo jiné jedním z protagonistů tohoto procesu na Slovensku byl budoucí prezident Československa JUDr. Gustav Husák. Ač se ve všech pádech skloňuje, že nás obsadili Rusáci, což hraje nynější propagandě do noty, není to pravda. Největší vojenský kontingent tvořil 1. ukrajinský front.
Nyní nejen v návaznosti na toto národní trauma mnozí tvrdí, že Čechoslováci jsou národem kolaborantů. Nechám na zvážení váženého čtenáře, zda toto platí. Dle záběrů, které ukazují, jak vítají nacistická vojska v roce 1939 a poté, jak mnozí vítali vojska Varšavské smlouvy mávající rudými vlaječkami, mohu zodpovědně nazvat kolaboranty, což mezi mlčící většinou také rezonovalo. Osobní vzpomínka, kdy jsme jako děcka školou povinné psali emotivní nápisy na cesty a autobusové čekárny – jdi domů Ivane, přičemž správnější by bylo například – jdi domů Dimitro.
Musím si položit zásadní otázku, proč se má v Praze 21. 8. konat velká slavnost Dne nezávislosti Ukrajiny, tím spíše, že výročí mají až 24. 8., což je určitě všem známo. Připadá mi to, že Ukrajinci se u nás chovají jako na dobytém území. Čekal bych ostrou nótu od ministra zahraničí Macinky a že si předvolá ukrajinského velvyslance a vysloví jménem české vlády rezolutní nesouhlas s pořádáním, podle mého názoru, této ukrajinské provokace včetně jejího zákazu. Je to asi poselství od zástupců země, kteří uctívají válečné zločince z doby druhé světové války, že si v ČR mohou dovolit všechno bez ohledu na to, kdo tady vládne.
Před časem se rusofobní Macinka setkal s velvyslankyní Annou Ponomarjovovou a sdělil jí řadu ostrých vzkazů týkajících se války na Ukrajině. Rovněž sdělil, z pozice asi boha války, že válku na Ukrajině je třeba ukončit. S tím mohu jenom souhlasit, akorát by měl apelovat na krvavého klauna Zelenského, jak říkal Donald Trump, že měl na to 4 roky, aby to ukončil. Myslím, že Petr Macinka je takový bojovník od klávesnice a kdyby měl nějaké koule, tak mohl cestou velvyslankyně požádat o zprostředkování jednání s ministrem zahraničí Ruské federace Sergejem Lavrovem. Jednat s dámou tohoto formátu a tímto způsobem mi evokuje určitý komplex zamindrákovanosti. Oznámkoval bych ho jedním Lipavským.
Narozdíl od ministrů zahraničí, jakými jsou americký Marco Rubio, čínský Wang I, indonéský Sugiono, indický Subrahmanyam Jaishankar a další většiny zemí světa, kteří jednají s Lavrovem face to face, tak náš Petr Macinka, s prominutím za ten výraz, se potil na dálku na Valném shromáždění OSN 24. února 2026, kde se kriticky vyjadřoval na adresu ministra zahraničí Lavrova, který patří k nejtěžším vahám zahraniční politiky světa. Macinkovo s prominutím filozofické blábolení mi připadá stejně významné, jako když Filip Turek házel jogurty na chráněnou zříceninu. Bohužel toto asi nevyřešíme, ale vidím problém v tom, že v ČR se každé 4 roky mění ministři zahraničí jako političtí nominanti a se zahraničím mají jediné zkušenosti a to z dovolených. Naopak od těch nejlepších, jako je například Lavrov, by měli nasávat zkušenosti. Bohužel pohrobci komunistických ideologií, jako je například kolektivní vina, zastávají ministerské funkce i v soudobé vládě.
Ještě k okupaci Československa, slovenští progresivci varovali, že nechtějí mít ruské tanky v Nitře. Jak sdělil Eduard Chmelár, v Nitře byly maďarské tanky.
Na závěr jedno zamyšlení, narozdíl od dnešních politiků, otroci jsou svobodnější, protože nemusí lézt do zadku svému pánovi.
Zdroje: X, Wikipedie, Eduard Chmelár, Idnes, Echo24.
Buďte první! Přidejte komentář